Expedición del Panda Rojo
Buscando al panda rojo en el Himalaya del este de Nepal

Do Nepálu za pandou červenou

Znáte ten pocit, když se vydáte na cestu do míst, kde se zastavil čas, a máte pocit, že jste se omylem přenesli do jiného století? Tak to přesně bylo, když jsme vyměnili ruch Káthmándú za let do Bhadrapuru. Nepálská letecká společnost Buddha Air používá ještě staré stroje ATR, což nejspíš znamená „Asi Tě Rozdrtíme“, protože pokud máte nohy delší než půl metru a k tomu foto batoh, nemáte šanci se na sedadla vejít. Ale na výběr nic jiného nebylo, trmácet se z Káthmándú několik dní autem jsme nechtěli, tak jsme tedy letěli. Letenky pro cizince jsou o 50 dolarů dražší, ale prostoru máte stejně jako místní, kteří v průměru ale měří tak o půl metru méně než průměrný Evropan.

Bhadrapur nás přivítal deštivým počasím a před letištěm na nás už čekal místní kontakt – a taky Suzuki Wagon. Když se řekne "wagon", člověk si představí něco prostorného. No, zapomeňte na to. Suzuki Wagon je velké asi jako krabice od bot a rozhodně to nebyl terénní vůz, jak nám bylo slibováno. Vzpomínáte na dny, kdy jste se snažili nacpat sebe a své věci do školní lavice? Tak tohle bylo horší. Nakonec jsme se ale poskládali dovnitř, kufry se vzpříčily za nás, a vyrazili jsme vstříc našemu dobrodružství.

Náš cíl cesty, Habre's Nest je od letiště v Bhadrapuru vzdálený jen asi 90 kilometrů. V Evropě něco přes hodinu jízdy. Zní to jednoduše, že? Věděli jsme, že cesta bude delší, že hodina, ani dvě ani tři to nebudou. Tak jsme vyrazili. První úsek vedl krajinou, kde se vládne industriální duch. Města a vesnice, kde čas doslova zamrzl, kde místní lidé v tradičním oděvu proplétají své kroky mezi autobusy a tuk tuky. Po několika přestávkách na kávu a čaj, kdy se nám zdálo, že jsme se ocitli ve filmu z 60. let, se konečně začaly objevovat první kopce a s nimi čajové plantáže. Ilam, nepálská verze Darjeelingu, nabízí jeden z nejkvalitnějších čajů na světě. Zdejší zelený čaj by postavil na nohy i mrtvého.

Jenže naše dobrodružství mělo daleko ke klidnému popíjení čaje. Kvůli svátku byly všechny benzínky zavřené. Zastavili jsme u několika benzínek a všude nás vítaly jen prázdné nádrže a pokrčená ramena. A tak se stalo, že nám v jednom kopci benzín skutečně došel. Nepálci jsou ale mistři improvizace, a tak zvedl telefon, zavolal svému kamarádovi, který přijel s totožným autem. Mysleli jsme, že přeskočíme do druhého auta budeme pokračovat. Proč ale dělat věci jednoduché, že? Nepálci se rozhodli řešit problém po svém Majitel druhého vozu otevřel kapotu, přestřihl hadičku od přívodu benzínu a ručně načerpal palivo z motoru do kanystru, odkud ho druhou hadičkou nalili do naší nádrže. Jistě, McGyver by na to byl hrdý, ale já se modlil, abychom neshořeli dřív, než dorazíme do Fikkalu.

Ve Fikkalu skončila asfaltka a začala prašná, rozbahněná cesta vedoucí do hor. Přesedli jsme do Mahindry Bolero, která sice vypadala jako terénní vůz, ale realita byla taková, že měla sjeté pneumatiky a brzdy připomínaly plechovku od sardinek. Jeli jsme přes bláto, občas potkali zapadlý tuk tuk nebo náklaďák. A pak jsme zapadli i my. Po dvou hodinách boje s bahnem nás zachránil starý Land Rover, který pamatoval ještě krále Jiřího, jenž s ním nejspíš po druhé světové válce v Británii jezdil. Ale jakmile se tenhle veterán s vráskami od hlavy až k pneumatikám ukázal, věděli jsme, že máme vyhráno.

Když jsme konečně dorazili do Habre's Nest, uvítal nás déšť. Monzunové deště tou dobou už měly být dávno pryč, ale tenhle rok se rozhodly protáhnout a počkat právě na nás. Tři dny jsme tak byli uvězněni v budově a jen jsme vystrčili jen nos, byli jsme zlití od hlavy k patě. Navíc tady téměř není signál, o Wi-Fi nemluvě, a pokud si chcete něco stáhnout z internetu, musíte na kopec za budovou. Což při dešti, který padá i snad zespoda, není jednoduché. Jezdili jsme tedy pracovat na kopec starým Land Roverem, kde jsme úřadovali přímo z auta. Kromě občasného skluzu pneumatik na mokrém kamení a hlíně bylo naše internetové sezení tak trochu safari za digitálním signálem.

Do textu přidám tyto části:

Po třech dnech deště se konečně udělalo alespoň trochu přijatelné počasí, takže jsme vyrazili do ptačího krytu nedaleko ubytování. Kryt byl vyrobený z bambusu, jednoduchý, ale účinný. Z něj jsme pozorovali místní ptactvo, které se objevovalo mezi bambusovými houštinami. K vidění byly nádherné druhy jako kraska žlutozobá, sojkovec černolící nebo timálie bělobrvá. Bylo to, jako kdybychom se ocitli uprostřed přírodní symfonie, kdy každý pták zpíval svou část. Satyr tragopan, na kterého jsme se těšili nejvíc, se ale neukázal – asi si říkal, že v říjnu ještě není jeho sezóna.

Co se týče místních pochoutek, jídlo bylo vynikající – klasická nepálská kuchyně s pořádnou dávkou koření. Na vyžádání jsme dostávali pivo, které místní museli speciálně přivážet. Po pár dnech nám ovšem nabídli i rododendronové víno. No, řekněme, že pivo bylo v porovnání s tímto „vínem“ doslova gurmánský zážitek. Rododendronové víno mělo chuť asi jako kdybyste smíchali kyselé bonbóny s bylinkovým čajem a nechali to zkvasit. Ještě větším překvapením byla místní specialita zvaná Tong Ba, která, jak jsme zjistili, byla silná natolik, že by mohla konkurovat i domácí pálence. Ale i to se „dalo“ pít, když jsme se naladili na zdejší rytmus.

Čtvrtý den se konečně trochu vyjasnilo a rangeři přišli se zprávou, že objevili červenou pandu necelé tři kilometry za naším obydlím.  To byl vrchol naší cesty! Vyrazili jsme směrem, kde ji rangeři našli, a po téměř tříkilometrové chůzi jsme se ocitli tváří v tvář tomuto roztomilému, ale v přírodě vzácnému tvoru. Panda ležela na stromě, spala a působila dojmem, že její den je o něco klidnější než náš. Přiblížit se k ní nebylo snadné, stativy se zabořovaly do bláta a porostu, a balancovat na svahu s fotoaparátem v ruce byl úkol pro zkušené akrobaty. Ale když se nám konečně podařilo zachytit její klidný pohled, zapomněli jsme na všechno to bláto i vlhkost kolem.

Nastal předposlední den a s ním i výlet na Sandakphu. Ve 4 hodiny ráno, s polozavřenýma očima, jsme vyrazili na nejvyšší horu v oblasti, která leží ve výšce 3 636 metrů. Desetikilometrová cesta nahoru trvala autem dvě hodiny, a když jsme se dostali na vrchol, krajina byla zahalena v mlze. Čekali jsme na východ slunce, ale příroda nám místo něj nabídla tanec mraků a mlhy. Jen na chvíli se na obzoru objevil majestátní vrchol Kanchenjungy, a než jsme stačili popadnout dech, zahlédli jsme i vzdálené vrcholky Mount Everestu a Makalu. I bez slunce to bylo jako dar z nebes – nečekaný, ale o to cennější.

Když jsme se vrátili do Habre's Nest, přišla poslední zkouška. Museli jsme vyrazit zpět do Bhadrapuru. Jenže cesta zpátky byla hotová kalvárie. Kvůli sesuvům půdy a uzavřeným silnicím jsme část cesty museli jít pěšky. Kufry naložené na koních se vlekly za námi a my, unavení, ale tentokrát alespoň v suchých oblecích, jsme pokračovali po prašné cestě. Počasí se konečně umoudřilo a hřálo nás teplé slunce, což bylo příjemné po dnech deště a mlhy. Cesta ale rozhodně nebyla jednoduchá. Museli jsme přelézat sesuvy půdy a balancovat na stezkách, každý krok dolů byl jako křehká hra o rovnováhu, kde jeden špatný pohyb mohl znamenat pád dolů do údolí. Když jsme procházeli kolem skalních útesů, připadali jsme si jako v nepálské verzi Indiana Jonese – jen místo pokladů jsme nesli těžké fotobatohy a modlili se, aby to další závaly neblokovaly dál.

V jednu chvíli jsme se ocitli v Indii, kam jsme sice nesměli, ale místní ranger nás bezstarostně vedl skrz, jako by to byla každodenní rutina. Cítili jsme se jako pašeráci, kteří překračují hranice, jenže místo nelegálního zboží jsme pašovali sami sebe zpátky do civilizace. Když jsme se znovu ocitli na správné straně hranice, čekalo na nás auto s našimi věcmi, ale ani to nám nedalo vydechnout. Sesuvy půdy totiž zablokovaly hlavní silnici, takže nás čekala další šestikilometrová pěší túra.

Bylo teplé počasí, ale cesta nebyla o nic méně náročná. Každý krok nás přibližoval k civilizaci, ale zároveň nás vyčerpával. Nakonec jsme se však dostali na místo, kde na nás čekalo další auto, které nás konečně odvezlo do Bhadrapuru, odkud jsme už přeletěli zpět do Káthmándú a následně domů, do Evropy.