Cesta za sluncem: bez plánů Fiatem 500 na konec Evropy, norský Nordkapp

Jak to dopadne, když bez plánů koupíte základní kempingové vybavení a typicky kempingovým vozem, Fiatem 500, vyrazíte na nejsevernější výběžek Evropy, norský Nordkapp? Jak vypadá půlnoční slunce? Co můžete potkat na severu Norska? A je Nordkapp skutečně nejsevernější cíp Evropy?

Asi každý má občas pocit, že je jeho život tak nějak celý „na levačku“, nic se nedaří, všechno na něho padá a už neví, jak dál. Tak ten jsem měl zrovna já! Chtělo to vyčistit si hlavu. Jenže jak? Někam vypadnout? Díky letním svátkům mě čekal zrovna prodloužený víkend. Takže kam? Neeeeee… to, co mi první vytanulo v hlavě, byla blbost! Ale chtěl bych jet přece někam daleko… Ne, okamžitě mě napadlo, že je to blbost! No, ale přece jen jsem zašel do outdoorového obchodu ve čtvrtek večer koupit stan a pár kempingových věcí, které mně chyběly. V pátek jsem dorazil neodkladné pracovní věci a navečer nasedl do našeho fiátka, tedy Fiatu 500, typicky kempingového auta. Pustil jsem navigaci a do ní zadal jedno slovo. Tu blbost, která mě napadla ve čtvrtek odpoledne a kterou jsem už nedostal z hlavy.

Nordkapp, Norsko. Zařadil jsem, sešlápl plyn a vyrazil z Pardubic za svým cílem vzdáleným 3 440 km. Bude to stačit na vyčistění hlavy? Dál to vlastně v Evropě autem už ani nejde, takže bude muset. Navigace mi spočítala cestu na 38 hodin. To je přece den a půl jízdy tam, podívám se na půlnoční slunce a pojedu den a půl zpět. Výlet akorát na čtyři volné dny, no ne? 

První zastávku jsem udělal už někde na úrovni Lipska. Byla sotva jedna ráno, ale tělo mi jasně hlásilo, že tohle tempo dlouho nevydrží. Zastavil jsem na dálničním odpočívadle, vytáhl spacák a zabalil se rovnou ve fiátku. Pětistovka je na přespání ideální – malá, ale útulná. Aspoň dokud člověka nebolí za krkem.

Ráno jsem vyrazil dál a navigace mě dovedla přes impozantní Storebaeltsbroen – most přes záliv Velký Belt, třetí nejdelší visutý most na světě. Přes Dánsko jsem pokračoval do Helsingøru, odkud jsem se chtěl chytře vyhnout drahému mostu mezi Kodaní a Malmö. Říkal jsem si: trajekt bude lepší volba. No… nebyla.

Trajekt do Švédska stál asi 1 500 Kč, což by samo o sobě nebyl problém. Jenže při výjezdu mě zastavili celníci. Česká značka, sólo řidič, příjezd po moři… zkrátka jsem jim asi připadal jako ideální kandidát na důkladnou kontrolu. Všechno mi vytahali ven, auto prohledávali snad lupou a kolem fotobatohů mi poskakoval služební vlčák. A když štěkl, vypadalo to, že je hotovo.

Jenže to byla teprve předehra. Odvedli mě do budovy a zavřeli do malé vykachlíčkované místnosti. Klika jen zvenku. Skvělé. Najednou se mi začaly v hlavě rojit myšlenky: co jsem provedl? Co je špatně? Nemohl mi někdo něco strčit do auta, když jsem spal v Německu? Měl jsem tam vůbec něco závadného? Vždyť nic nepašuju!

Po dvou hodinách čekání už jsem se necítil jako turista na cestě za snem, ale jako někdo, komu se právě rozpadá plán na sever v přímém přenosu.

A pak přišla policistka s důkazem: můj pepřový sprej.

Vysvětlila mi, že ve Švédsku je držení pepřového spreje brané jako trestný čin na úrovni držení nelegální zbraně. To mě absolutně šokovalo – byl jsem přesvědčený, že v EU tohle funguje stejně jako u nás. Jenže ne. Pepřák vozím jako wildlife fotograf celkem běžně, protože v divočině člověk nikdy neví. A najednou jsem tam seděl jak školák a poslouchal, že za to hrozí i odnětí svobody.

Nakonec jsem vyvázl „jen“ s pokutou – 17 000 švédských korun. Podepsal jsem papíry a pustili mě. Po pěti hodinách od výjezdu z trajektu jsem zase skládal do auta celou hromadu věcí včetně techniky a doufal, že se k tomu chovali slušně.

Až po cestě jsem si zjistil, že 17 000 SEK je přibližně 40 000 Kč.

No paráda.

První noc ve Skandinávii jsem tak strávil ještě na parkovišti před Stockholmem – už bez jakýchkoliv velkých ambicí. Postavil jsem stan a užil si jednu z nejlepších výhod severu: ve Skandinávii se dá často přespat téměř kdekoliv, pokud nikoho nerušíte.

Cesta na sever pokračovala. Za Stockholmem skončila čtyřproudovka a silnice se změnila na širokou dvouproudovku. Sto kilometrů v hodině pořád šlo, ale i tak se jelo pomalu. Na druhou stranu – díky tomu jsem stíhal vnímat krajinu. Podél zálivu byla vážně nádherná, a když jsem zastavil u vyhlídky na oblast Höga Kusten (Vysoké pobřeží), měl jsem co dělat, abych nevypnul motor a nešel si dát trek. Jenže cíl byl jasný: Nordkapp. Takže žádné zdržování.

Krajina se postupně zplošťovala, řídla doprava a přibývaly lesy. Slunce svítilo i v půl jedenácté večer, když jsem se blížil k polárnímu kruhu. A tehdy přišlo první setkání s losem – stál nehnutě přímo uprostřed silnice. Dojel jsem téměř až k němu, on se klidně otočil a odešel do lesa. Než jsem vytáhl foťák, byl pryč. Aspoň že to mám na záznamu z kamery v autě.

K polárnímu kruhu jsem dorazil o půl jedné ráno. Vytáhl jsem foťák, dron, užil si světlo, které nemizí, a pak postavil stan u hraniční řeky Torne. Poprvé jsem šel spát „za polárním kruhem“ – a to za svitu slunce.

Ráno v sedm snídaně u monumentu zeměkoule a šokující zjištění: 25 °C. Všechno zimní prádlo a řetězy, které jsem si pro jistotu přibalil, začaly v autě působit skoro jako vtip. Dokonce jsem před polednem sjel k řece a vykoupal se – za polárním kruhem! Písečné pláže, tyrkysová voda, rozkvetlé louky… připadal jsem si spíš jako na jihu Evropy. Jen sobi na silnici občas připomněli, že tohle je pořád sever.

Pak jsem přejel hranice do Norska a únava mě konečně doběhla. Krátký spánek na odpočívadle mě ale postavil zpátky na nohy. Míjel jsem Altu – nejsevernější město s více než 10 000 obyvateli – a pokračoval dál krajinou Troms og Finnmark. Na Nordkapp to bylo asi 250 kilometrů. V Čechách nic. Tady celá věčnost. Silnice se kroutí kolem fjordů, rozkopané úseky střídají sobi na vozovce a člověk stejně každou chvíli zastavuje, protože to prostě nejde nefotit.

V osm večer jsem dorazil k tunelu na Nordkapp – téměř sedm kilometrů dlouhému, asi 210 metrů pod mořem, s cestou vysekanou ve skále. Nejprve prudce dolů, pak prudce vzhůru. A ani po tunelu není konec – čekají další desítky kilometrů serpentin.

Nordkapp jsem „dobil“ 5. července ve 21.00 hod. Slunce stále svítilo, 15 °C, parkoviště skoro prázdné, stanoviště u útesů… tři stany. Vjezd je placený, ale máte 24 hodin, během kterých zažijete půlnoční slunce a můžete využít návštěvnické centrum s výstavou a kinem.

A půlnoční slunce? To se opravdu těžko popisuje. Sledujete slunce, jak klesá… klesá… a pak se pár metrů nad mořem zastaví, chvíli se pohybuje rovnoběžně s hladinou a nakonec se zase začne zvedat. Natočil jsem video, nafotil co šlo – a šel spát. Ještě dlouho jsem slunce pozoroval ze stanu, jak pomalu stoupá výš na oblohu, a kolem druhé ráno jsem usnul v jeho světle.

Ráno jsem si prošel centrum, kino, suvenýry – a narazil na krajanku u pokladny, která mi dala tipy na zajímavá místa v okolí. Svět je prostě malý.

A pak přišlo loučení. Nordkapp je nejsevernější bod, kam se dá dojet autem, ale skutečný nejsevernější pevninský bod Evropy je Kinnarodden – dostupný jen pěšky v náročném terénu na 2–3 dny. To už byl jiný level. Já měl svůj cíl splněný. Dva a půl dne od startu.

Jenže domů se mi ještě nechtělo. Plán se změnil. Vrátil jsem se do oblasti Alty, kde jsem navštívil UNESCO muzeum se skalními rytinami. Bylo to krásné, autentické a překvapivě silné. Jenže na konci se zatáhlo a z dálky zahřmělo – po dnech jasné oblohy první signál, že idyla skončila.

Ještě jsem sjel k fjordu Kåfjord, kde se během druhé světové války ukrýval křižník Tirpitz a kde ho spojenci v roce 1944 potopili. A právě tam se stala další náhoda: u parkoviště stála motorka s českou značkou. Její majitel Martin bydlel patnáct kilometrů od Pardubic a jel úplně stejný trip. Náhody neexistují. Dohodli jsme se, že kus pojedeme spolu.

Pak začalo pršet. A nepřestalo celý další den. Noc v dešti u řeky Barduelva, ráno pokračování do Narviku. Martin pak vyrazil na Lofoty, já zamířil do Bodø – a jakmile jsme se rozdělili, přestalo pršet a vyšlo slunce. To je skoro podezřelé.

V Bodø jsem ráno prošel centrum, ale hlavní důvod návštěvy bylo letecké muzeum – jedno z největších v Evropě. Strávil jsem tam celé dopoledne. A mělo to i silnější rovinu: přesně ten den před třemi lety zemřel můj děda, který mě k letectví přivedl. Přesně na tomhle místě jsem na něj mohl v klidu zavzpomínat.

Z Bodø jsem pak pokračoval po staré silnici Fv17 podél fjordů. Často se přejíždí trajekty, ale tentokrát mi pomalé tempo vůbec nevadilo. Už jsem nikam nespěchal. Projížděl jsem kolem ledovce Svartisen, užíval slunce, prázdné trajekty v době covidu a tu zvláštní severskou volnost.

Můj poslední cíl byl ostrov Runde – ráj fotografů s obří populací papuchalků a terejů. Když jsem večer přijel, byl ostrov utopený v mracích a vidět byla jen temná skála nad mořem. Říkal jsem si, že jestli to tak zůstane, papuchalky můžu rovnou vyškrtnout.

Jenže ráno bylo zase azuro.

Celý den jsem relaxoval v kempu a večer čekal, až se papuchalci vrátí z moře. A vrátili se. Sedm hodin jsem s nimi fotil, nacpal paměťové karty a do kempu se vrátil jako poslední – těsně před půlnocí.

Pak už následoval přesun směrem na Malmö. Dorazil jsem večer, měl jsem pár hodin do trajektu, tak jsem si město ještě rychle prošel. A na závěr jsem si dopřál trochu luxusu: velkou kajutu na přídi, přímo pod kapitánským můstkem.

Ráno Lübeck, poslední kilometry přes Německo… a samozřejmě ještě poslední drama. Kousek před hranicemi za Drážďany fiátek při předjíždění kamionu zavlnil. Zastavil jsem – prázdné pravé zadní kolo. Odtahovka, výměna, dojezdová rezerva a do Ústí nad Labem jsem dorazil ve chvíli, kdy už byly pneuservisy zavřené. Další změna plánu – protože plány jsou od toho, aby se měnily.

Cesta trvala přesně 14 dní. Ujel jsem přes 8 500 km přes šest evropských států, s průměrnou spotřebou 6,7 l/100 km. Dodnes jsem paradoxně neplatil ani švédskou pokutu za pepřák (žádné vyrozumění od českých úřadů nepřišlo, stejně jako reakce na můj dopis švédské ombudsmance) a ani poplatky za dálnice a trajekty v Norsku. Možná to tehdy souviselo s covidem a zvláštním režimem výjimek.

Každopádně – byl to jeden z těch výletů, které si člověk pamatuje celý život. Nejen kvůli Nordkappu, půlnočnímu slunci a papuchalkům, ale hlavně proto, že jsem vyrazil bez přehnaných očekávání, bez přesného plánu a bez stresu. Prostě jsem jel. Zastavil, kde jsem chtěl. Spal, kde to šlo. A hlavu jsem si vyčistil dokonale.

Takže pokud někdo váhá, jestli takovou cestu podniknout… odpověď je jednoduchá: jeďte.